slideshow 1 slideshow 2 slideshow 3 slideshow 4 slideshow 5 slideshow 6 slideshow 7 slideshow 8 slideshow 9 slideshow 10 slideshow 11 slideshow 12 slideshow 13 slideshow 14 slideshow 15 slideshow 16 slideshow 17 slideshow 18 slideshow 19

Jste zde

Skalní muž 2014 - okem hrdiny

Možnost získat titul Skalní muž se přiblížila. Jardův spolulezec Dejv ochořel (ostatně jako obvykle) a já mohl zastoupit jeho místo. Radostně jsem vyměnil tuto možnost za tupé rudlování v Labáku nepochybujíc o svých kvalitách – vydržím vše, vypiju vše a nikdy se nevzdávám. Noc před odjezdem jsem se sice neklidně převaloval, ale k ránu už se mi pochybnosti podařilo zaplašit. V pátek nakládám Járu do auta a valíme směr Hrubice. Mračna se zatahují a blesky před námi křižují oblohu. Jarda si mne nedůvěřivě prohlíží a nutí mne odvolat déšť, což s nelibostí činím, protože mi dalo dost práce ukončit závod předčasně působením běsnících živlů a suše jsem tedy louskl prsty a mraky se okamžitě rozestoupily.

Uvítání na Hrubici je sen, opuštěná dívka na rozcestí mne nažhavuje a tak se začínám chladit v campu u kiosku několika půllitry . Je nás tu dost a všichni poctivě hasí startovní horečku. Jarda mne vyhání a tak nostalgicky skládáme naše tělesa pod přístřešek Koupáku. Pravda, překonat plot bylo sice náročné, ale Jarda založil 2 smice a pak mně na pohodu dobral až na terasu…. Je mi skvěle, těším se i bojím najednou.

Ráno přichází nečekaně brzy, v noci jsem stihl Skalního muže dokonce i dvakrát vyhrát a tak jsem lehce zmožený, ale Jarda prudí od 6 ráno tak dlouho, že už prostě nejde předstírat spánek. A tak jdeme na start. Stádo se schází a mně lehce vysychá v krku. Zdá se, že všichni ví, co se bude dít. Nooo, já tedy rozhodně ne. A je to tady – START -  Vidím, že je zle. Někteří borci se rozběhli a Jarda vypil startovní pivo dřív než já, což je zajímavá zkušenost, pak zapráskal bičem a já vyrazil….

Příchod do skal je poněkud svižný, ještě nikdy jsem nepřekonal takovou vzdálenost do kopce tak rychle, bohužel, ani tak nejsme první. Lehce zadýchán a zapocen sleduji, jak Jarda mizí na vrcholu věže a lano se volně pohupuje, slyším povel a valím nahoru za ním a trochu mi dochází dech. Jára je nahoře starostlivý a jeho dotaz na můj astmatický záchvat svědčí o jeho obavách o mé zdraví. V hlavě mi buší….vydržím vše…jsem v…po..hodě

Následující etapa mého života by se dala nazvat pěticestí. Járovo jištění v prvním pěticetí se rovná nule a tempo lezení je zničující. Při přebíhání mezi věžemi se k astmatu připojuje ještě stres, mlha před očima,krev pot a slzy, a to jsem skoro zapomněl na paniku!  Už ani nevím jestli to chci přežít, anebo raději ihned zemřít.

V druhém pěticestí se mi povedl částečný restart. Jarda zpomalil, myslím, že už nemohl, anebo zjistil že se zemřelým spolulezcem titul nezíská a mě se podařilo zbavit paniky, astmatu a mlhy. Všude okolo se míhají závodníci v úžasném tempu.

Třetí pěticestí je fajn, Jarda občas jistí a tempo lezení je poklidné, dokonce mne už nenutí ani běhat mezi věžemi, a tak stíhám popíjet i závodní pivka. Nicméně cítím potřebu oběda, která je ihned zahnána Jardovým ujištěním, že na oběd je ještě času dost, což mi připadá směšné vzhledem k tomu, že svačinu také nedovolil! Mlha se vrací a přidává se lehký třes končetin. Jarda zcela ignoruje mé doporučení na výběr cest, tedy krátký a za IV a tak přichází čtvrté pěticetí.

Jára po pátém pádu na zem a jednom pádu na mojí hlavu, kdy jsem ho musel vzpírat do patřičného chytu, z nástupu uznává, že cesta není nejlehčí, a tak pro změnu vybírá něco delšího. Pro mne to ovšem znamená návrat všech neduhů v silnější formě. Třes končetin přechází v křeče, naneštěstí napnuté lano nedovoluje ukončit mé trápení předčasně. Začíná mne ovládat jediná touha – prostě přežít… Chci jíst a spát, jíst a spát – dost neodbytná myšlenka.  Jarda nesouhlasí, máme zpoždění a tak nemohu uspokojit své nutkavé potřeby. Mé pokroucené tělo se dostává k pátému pěticestí.

Začínám se pohybovat v jakémsi tunelu. Jako v němém filmu sleduji lano před sebou, a když se napne, tak ho pomalu sleduji. Bába s nůší mne před sebou postrkuje klackem a v uších mi zní zpěv skalních víl.  Občas slyším i povely od Jardy, nebo od kohosi v dálce, vlastně ani nevím?? Plním rozkazy a skrz mlhu sleduji okolí. Vše je tak pomalé a klidné, ani ty křeče už nebolí, jen ruce prostě nejdou narovnat. Přistihuji se, jak šeptám dooost, ale lano táhne dál a dál. Pot na čele otírám rukama od hlíny a písku, tričko už dávno změnilo barvu a krev na všech kloubech se seschla s prachem a jehličím. A najednou jako ve snu slyším: „ tak a máme to“!!! Kýžených třicet bodů bylo získáno a otrokář Jarda odhodil svůj bič. Bába s nůší zvedá palec nahoru a Skalní víly tleskají. Padám k zemi……….  Věta valíme na Valdštejn na poslední pivko mne probouzí ze sna. Je to tu, titul Skalní muž je můj!!!!! – Děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji všemu, že jsem tento titul přežil.

Roman (pod přísným dohledem Jardy)

Termín akce: 
Čtvrtek, 11 Září, 2014 - 09:15
Sdílet: 

Přidat komentář

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer