slideshow 1 slideshow 2 slideshow 3 slideshow 4 slideshow 5 slideshow 6 slideshow 7 slideshow 8 slideshow 9 slideshow 10 slideshow 11 slideshow 12 slideshow 13 slideshow 14 slideshow 15 slideshow 16 slideshow 17 slideshow 18 slideshow 19

Jste zde

Mordor 2017

Ledová výprava

Jako každý rok byl plán jasný - ledové lezení někde v Alpách.
Počet účastníků se smrskl jako obvykle z různých důvodů pouze na Jardu a Jirku. Zima přeje a Jirkův tranďák hřeje. Čtvrteční večerní odjezd proběhl až podezřele hladce a k půlnoci už parkujeme pod Eisarénou u Anlauftalu.  Úkol zní jednoduše, pátek Mordor za WI5 a pak se uvidí.

 


Šestá ranní nás vyhání z promrzlého auta, blesková snídaně a zabalit. Bohužel sousední dvojka už odchází a také na Mordor, takže i v pátek bude plno. V klidu dobalujeme a vyrážíme na nástup. Z parkoviště jsou vidět některé ledopády, takže to bude kousek. Kousek to tedy je, ale mocně do kopce. U nás by to byla pěkná sjezdovka, ovšem nahoru neupraveným povrchem žádná sláva. Po prvním kolapsu zhruba v polovině začínám vidět mlhavě a Jirka mi mizí z dohledu. Pravděpodobně špatně zvládám nadmořskou výšku a chůzi do kopce s batohem plným železa. Nechápu, jak ten kluk může jít do kopce tak rychle. Naštěstí je to dobrák a když se k němu dobelhám tak soucitně pokyvuje hlavou a potvrzuje obtížnost výstupu.
Rakušáci právě vyrážejí a my se chystáme. Losuji první délku a mám radost, je to za 2 a tak se pěkně rozhýbu. Ledu tedy moc není, tak polovina než na obrázcích v průvodci. Vedlejší Supervisor je téměř bez ledu, jen glazurka a nahoře volně visící rampouchy. A jdeme na to, Jirka mi první kousek neuznává jako délku a rovnou mě posílá dál. Nádhera, je vidět, že se to leze, jsou vidět příjemné důlky v pevném a hladkém ledu a kdyby ze shora nelítal led a sníh od dvojky nad námi, bylo by to úplná paráda. Štand s erárkou na polici a Jirka je za chvíli u mě a chrčí blahem. Další délka je  lehčí a kratší a když se blíží ke štandu nahoře to rupne, mega rampouch ze Supervisora sebou práskne kousek vedle nás a pár kusů letí až ke mně. Jirkovy gatě se lehce chvějí a nebude to jen námahou – samozřejmě pouze leknutím! Lezeme na střídačku a prostě to nemá chybu, místy jsou erárky zamrzlé v ledu, sem tam lupneme šroub a v pohodičce dolézáme za světla na vrchol.  Svačinka, čajík a gratulace, tak jak to má být po úspěšném výstupu. Stopy po první dvojce vedou někam směrem k sestupu a tak vyrážíme za nimi. No, kdyby ti kluci nezabloudili, tak by jsme nezabloudili ani my. Takhle se slaňujeme provizorně z hodin do jiného žlabu a lana nestačí, tak to zbaběle slézám bokem na polici a Jirka hrdinně vrtá další hodiny a slaňuje dál zatímco já při čelovce obcházím stěnu a setkáváme se pěkně dole, prostě mistři slepých uliček. Traverzujeme do správného žlabu a protože je Jirka zase rychlejší, mizí v závějích své zkratky zatímco já zase stoupám po tvrdém firnu k nástupu pro zanechané věci. Dáváme si zase celý svah nahoru, to abychom nahnali kondičku. Cestou hynu snad padesátkrát a ladím vysokohorské tempo – 10 kroků – vydýchat - 10 kroků – vydýchat - 10 kroků – vydýchat, tedy je to tak průměrně, protože někdy těch 10 neudělám..
Nakonec se svalím na lana u batohu a sleduji Jirkovu čelovku jak dole také ladí vysokohorské tempo. Sestup už je celkem v pohodě, vždycky když zakopnu, tak jedu kus po zadku a až na jeden případ se mi daří vždy zastavit bez větších problémů. Nicméně, u auta jsem mrkref jako už dlouho ne. Jirka drží basu a přiznává křeče do lítek. Večeře a mrtvolné koma v nahřátem autě je skvělé vysvobození.
Ráno nás budí dvě auta Čechů, kteří jdou na Hochkarfall WI2-3. V poklidu snídáme a rozhýbáváme  večerní ztuhlost. Docela to jde a tak taky vyrážíme. Federweiss fall se zdá obsazený a tak volíme také Hochkar, který je dost široký pro všechny.
Volíme cestu zprava, abychom se vyhnuly davu, který posílá dolů tuny ledu. Jirka vyráží  a hned po pár seknutích se ozve lupnutí a prasklina se táhne přes celý rampouch, dobrá, dobrá, Jirka popolézá a vrtá šroub pár kroků a najednou šup předvádí vis na jedné ruce s pěkným půlobratem, vrtá další šroub a leze dál, pěkný rozmach a a lup – temné zadunění a prasklina jede přes šrouby až nahoru do ledopádu. Uznáváme porážku a přesouváme se na druhou stranu. Všichni už jsou nalezlí a tak začínáme při levé straně a valíme co to dá, abychom to stihli do tmy nahoru. Postupně všechny necháváme za sebou, ovšem lana nestačí až nahoru, šrouby mi došly, tak tam zasekávám cepíny až po hlavy a dobírám Jirku jen do nich a sám stojím na poličce. Konec dobrý, všechno dobré.
Tak zase někdy, protože ještě je tam toho pro nás dost.
Jarda + Jirka

Termín akce: 
Středa, 1 Únor, 2017 - 15:45
Přiložit fotku: 
Sdílet: 

Přidat komentář

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer