slideshow 1 slideshow 2 slideshow 3 slideshow 4 slideshow 5 slideshow 6 slideshow 7 slideshow 8 slideshow 9 slideshow 10 slideshow 11 slideshow 12 slideshow 13 slideshow 14 slideshow 15 slideshow 16 slideshow 17 slideshow 18 slideshow 19

Jste zde

Jarda píše o Rodellaru, První část

Španělský deník – Přípravy a odlet

Pepa, jako velitel zájezdu rozhodnutý pro tentokrát odletět(už dvakrát to nezvládl) zahájil práci na naší výkonnosti krutým nasazením všech dostupných prostředků. V absolutním nadšení z nadcházející expedice svolával nás k tréninku téměř každý den, naše ubohé výmluvy na rodinu a práci přecházel s opovržením a jako  příklad používal svoji vlastní  - spolupracující – rodinu a  o jeho pracovním nasazení by se dalo úspěšně pochybovat. Jeho oblíbená věta „zákouši počkaj“  pro nás byla silnou motivací. Po měsíční přípravě se konečně dostavilo kýžené ovoce: Pepovo nadšení dosáhlo vrcholu, letenky byly zakoupeny, auto a Kalandraka zamluveny. Jirku chytly záda tak, že připomínal penzistu lezoucího po schodišti. Lukáš s angínou sípal jak papiňák a Dejv pod náporem pracovních povinností konečně dosáhl dna své výkonnosti. Jardu postihla silná duševní slabost a tím pádem blokace logického uvažování. Nicméně, Pepovo nadšení nás drží nad vodou a den odjezdu přichází…
Od rána nás Pepovi sms udržují v bdělosti,  a tak přesun do Humpolce a přesednutí do Pepova služebního vozu souhlasí dle časového plánu. Pak ale nastává změna – Zvíře za volantem zařve a sešlápne plyn. Cesta na letiště probíhá ve znamení troubení a výkřiky uhni dědku, co se tady motáš a mnoho další výraznějších připomínek k řidičskému umění běžných obyvatel. Z  Pepy se stává můj řidič číslo 1. Na místě jsme teleportační rychlostí a pocit zvracení se dostavil až ve chvíli, kdy smykem zaparkoval v podzemní garáži. S výkřikem :„dělejte bando hospoda čeká“ vyrazil k terminálu…...
Pepovy dlouhé kroky nás udržují v nepravidelném poklusu, ale nálada je výborná. Za Jirkou poskakuje na kolečkách  cestovní kufr gigantických rozměrů ( na expedici je to ideál), jako ostřílení skalní vlci si ho podezřele prohlížíme a velmi nás zajímá, co je uvnitř toho podivného zavazadla. Jediné co nám prozradí je váha 23,5kg – to je v pohodě  praví: „nasadím svůj úsměv a nadváha projde“. Jsme v hale a Pepa , který nabral mírný náskok jasně značí směr, kterým máme jít,  vidíme ho  na dálku a vede k němu ulička mezi lidmi, kteří si narovnávají zavazadla zpět na vozíky a matky utěšují plačící dítka..
Výzva je učiněna a náš sportovní duch velí, kdo bude první odbaven je vítěz. Beru si příklad z velitele a snažím se obejít partičku golfistů, kteří se tam motají s holemi jako vítr v bedně, daří se mi a už se vrhám na slečnu za pultíkem.. Aha, chce po mně tem papír co mi dal Pepa jako letenku, zrádně ji mám někde v batohu. Nasazuji bezelstný výraz a podám pas. Pohoda, dostanu letenku, ale můj baťůžek upadá v nemilost a musím do nadrozměrných zavazadel, tomu nerozumím a ukazuji na jiný obrovský batoh, která zrovna odjíždí do tunelu. Slečna mi s mateřským výrazem vysvětluje, že pro můj batoh to bude určitě bezpečnější v nadrozměrech. Bum a jsem zase za golfisty…
Kdo vyhrál tento nevyslovený závod již nevím, ale je jisté, že Jirka s Pepou povolenku do odbavovací haly nedostaly. Nějaká chybka se vloudila, neb jejich elektrosuperletenka nemá správné kodování. Pepa rudne a s Jirkou odchází řešit tento drobný problém, zatímco mi ostatní procházíme všemi kontrolami téměř bez poskvrny a u výstupu čekáme na opozdilce. Problém vyřešen, jen Jirka se ještě zasekává u rentgenu a užívá si detailní průzkum své druhého nadrozměrného zavazadla. Pepa se zářivým úsměvem popisuje nekompetentnost odbavovací slečny a naviguje nás do Plzeňské restaurace. Se slovy: „dáme jídlo a pivko – času dost“ zabírá celý stůl pro naši partičku drsných horolezců.. Času je stále nadbytek a tak se stěhujeme pro změnu do irského baru. Obsluha má tempo jak šnek na dovolené a tak nezbývá než to do sebe hodit a vyrazit k letadlu. Jdu první a naskytuje se mi zajímavý pohled na naši odletovou bránu, nikde nikdo, pouze čtyři zmateně povykující letištní zaměstnanci na mne mávají?? Copak asi chtějí, vždyť ještě zbývá deset minut. Chtěl jsem si sice ještě ulevit, ale nemám šanci. Elegantní dáma se zarudlým obličejem na mne huláká, co jsem to za člověka, všude nás hledají a vyhlašují a let se zavírá atd atd. Na moji odpověď, že letadlo tam ještě stojí jen protáčí oči nahoru a lehce se hrbí. Protahuji se kolem ní s poznámkou o kamarádech  ještě za mnou a mizím v letadle. A hrome je zcela obsazeno a všichni si mne soucitně prohlíží. Ale co nejsem sám, jsme všichni!!!!

J.

Termín akce: 
Úterý, 25 Červenec, 2017 - 22:30
Sdílet: 

Přidat komentář

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer