slideshow 1 slideshow 2 slideshow 3 slideshow 4 slideshow 5 slideshow 6 slideshow 7 slideshow 8 slideshow 9 slideshow 10 slideshow 11 slideshow 12 slideshow 13 slideshow 14 slideshow 15 slideshow 16 slideshow 17 slideshow 18 slideshow 19

Jste zde

Grünsee 23.1.-26.1.2014 - výprava za ledy

Byl jsem pořízen jako přepravní vůz pro úzkou, slušně vyhlížející skupinku lidí, vydávajících se za dobrodružné horolezce. Prostě reprezentační fešák - něco jako vycházková obuv či sváteční oblek, doplněk a ozdoba skupiny. Těšil jsem se na nově položené dálnice, po kterých se budu prohánět, vyhlídkové jízdy, pikniky v hlubokých voňavých lesích, a teplé noci pod zářivým třebatoskánským nebem, plným hvězd ...... . Postupně si ze mě ale ta zvířata udělala potupné přibližovadlo do kdejakých špatně dostupných terénů. Nejednou  mě hnali snad v 60ti stupňovém sklonu do výšky téměř nebeské, jindy zas klesání k mořské francouzské zátoce bylo tak prudké,že jsem se sám bál, že budu dělat kotrmelce ( a oni si to troubové ještě se smíchem natáčeli na kameru!). Stal jsem se dočasným občasným příbytkem čuňat, alkoholiků a zhýralců všech profesí. Nejednou můj interiér v nečase odupali svými nechutně zablácenými kopyty. Udělali ze mě takový pojízdný kravinec! Naivně si mysleli že si změny ani nevšimnu, a už vůbec je nenapadlo, že bych mohl protestovat. To se ale přepočítali - mám dlouhodobý plán vzdoru a odplaty.

 

Přepadli mě ve čtvrtek 23.1. k večeru. Nacpali mi pupek batohy, prkénky, holemi, ostrými předměty, železem i  lany...... Zaútočili na moje útroby ve čtyřech, nutili mě k noční směně, a počali mi vyprávět věci, co jsem nechtěl slyšet ..... ještě teď toho mám plnou hlavu - kluci, já se letos trochu bojím - z toho si nic nedělej, letos se bojíme úplně všichni....víš, to bude, velký mráz tam bude....malé sněhové lavinky už cestou...... - byl jsem zděšen!!! Nepřipraven na nastalou situaci jsem se tedy začal posouvat směrem jimi určeným, ale můj elektronický mozek pracoval na plný výkon. Co si s nimi počnu? Já nechci nikde mrznout!!! Pamatuji si to ještě dobře z loňska! Ta pakáž mě nechala na parkovišti samotného od rána až do tmy, pak mě občůrali ze čtyř stran, naskákali do mě, a něčím se dobře promazali (tomu také moc nerozumím - já když mě promažou, jsem fit a jedu skvěle. Oni mají asi špatné mazání, páč po něm všichni skoro okamžitě absolutně vytuhli) . Do rána jsem měl interiér samý rampouch, studilo to, a oni se mi smáli !!! Naštěstí jim také byla dost velká zima, a to jsem jim přál.  Nedávno se mnou můj pán vyjel  do horského mrazivého terénu, a jelikož byl sám, přemohl jsem ho snadno! Musel mě odvézt do  nemocnice, tam mě šimrali ve vnitřnostech a povídali nesmysly o tom co mi asi je, a já je nechal. Hlavně že jsem zůstal v teple a někdo se o mne staral.

Tentokrát jsem cestou do Budějovic také trochu vzdychal, ale nebylo mi to nic platné. Skoro mě prokoukli, že simuluji! Ale protože ti nenažranci vždycky koupí v tamním marketu asi tunu jídla a pití na osobu, měl jsem čas poradit se na parkovišti s jedním starým veteránem, co zrovna chladil motor a týral posádku, a pak už to šlo jako po másle.....za hranice jsme se plazili už jenom silou jejich vůle, a pak celou noc zpátky s velmi častými přestávkami, dojeli jsme šťastně po ránu až k mému cíli - zpět do Havlíčkova Brodu. Troufám si myslet, že se o mě i báli!? . Tam mi mistr aftomekánik určil diagnózu úplně libovou, a jel jsem si pro úplně zbytečnou součástku, která nic nepořeší,  zase do Budějovic. Pln optimismu užíval jsem si jízdu tentokrát již s chutí, jelikož mi bylo jasné, že hranice ani po zbytečné výměně čerpadla nepřejedeme. Leč, spletl jsem se krutě! Ten malý, nevýrazný a průsvitný mužik mi rozpáral vnitřnosti z druhé strany, zakroutil mi dráty, a bylo po legraci! Jelo se do mrazu. Na paniku už jsem neměl síly po tolika hodinách jízdy, odevzdal jsem se prohře zplna. Ale jenom protentokrát.

Když jsem dojel na místo, píchli mě vedle kámoše Médi bédi. Už tam stál s dvouma kusama dva dny a vypadal dost zuboženě. Pod nánosem sněhu a ledu sotva chrčel a uvnitř to cinkalo jak o pouti. Ty dva co ho tam tejrali zaryčeli nadšením a nacpali se do mě. Že prej Méďa už tak netopí. Ani se mu nedivím, vypadal jako megarampouch a smrkal. Zatímco ve mně probíhala párty na uvítanou, mně se chtělo zvracet, Méďa mě radil, abych se nevzdával, že je mám vlastně v hrsti. Spát se nedalo. A tak jsem aspoň přemýšlel.

Brzy ráno, sotva jsem trochu zabral, vypukla panika. Méďu sice vzbudili dřív, ale ti moji zase víc hulákali. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem zatopil, pochopil jsem, že čím dřív to udělám, tím dřív se jich zbavím a byla to pravda. Za chvíli byli fuč a já si mohl konečně nerušeně schrupnout. Kosa sice byla, ale hlavně, že byl klid, navíc Méďa je dobrej společník a ty zkušenosti….. Po celodenním klidu se dva objevili s padající tmou. Na uvítanou jim rozsvěcuji červenou kontrolku, čekal jsem paniku a stres. Místo toho majitel prohlásil něco o teple a hospodě a zase zmizeli. Méďa zahučel “to znám“ a upadl do apatie znásobené sněhem, ledem a samotou. Já už to vlastně znám také, jen mne překvapilo, že když za veselého hlaholu přišli ostatní, tak také zmizeli v domku za řekou. Musela to být děsná prča, protože zpěv, řev a hýkání bylo slyšet i přes řeku a rozhodně tam podobných zvířat muselo být hodně. I když podobných dost pochybuji, protože sotva se vrátili, musel jsem zatopit a udržovat stabilní klima, aby mohli dorazit poslední lahve dovezené až z Irska. Hulákali tak, že jsem s nimi prožil znovu celý den. Dost nechápu, proč někdo, i když je mysli mdlé, šlape ve sněžnicích sjezdovkou nahoru, brodí se přes jezero a pak šplhá do kopce v metrových závějích. A to jen proto, aby pak mlátil železem do ledu a lezl ještě výš a výš. Děsně se bavili vlastní hloupostí. Jak jinak nazvat zakrvácení první délky, ztrátu mačky v délce druhé a rukavice v délce třetí. Ježdění po zadnici v lavinovém svahu, skoky na lyžích po hlavě vpřed a kotrmelce vzad závějemi. A to jsou jen ti moji čtyři. To méďova skupina se rozhodla raději pro ztrátu všech peněz najednou, i když, není se co divit, protože ve mně hegeš sice byl, ale v Méďovi, to byl superhegeš. Najednou ale přišla moje chvíle odplaty, jak si tak povídali o vlastních omrzlinách, tak si nevšimli, že mi omrznul zadek, a to dokonale. Takže i když si mysleli, že dveře dobouchli, tak Nedobouchli! Přitopil jsem jim polehoučku výfukem a bylo veselo. I Méďa s pobavením pozoroval ráno motající se přiotrávené postavy. A tak jsem honem zase rozsvítil kontrolku, aby majitel nevyšel ze cviku, to koukal haha…. Je to sice drsňák, ale co je moc to je moc, myslím, že vím jak na něj.

V neděli vyrazili do vánice, ale dlouho to tam nevydrželi, ani se nedivím, protože vidět nic nebylo a kabiny lanovky leželi ve větru vodorovně. Zaveleli na ústup a konečně jedu domů, fakt se těším…… na pomstu!!!!!

(Ilča, Janča, Mareček, Jarda) (Roman a Pavel)

Termín akce: 
Čtvrtek, 23 Leden, 2014 - 19:30 to Neděle, 26 Leden, 2014 - 19:30
Sdílet: 

Komentáře

Obrázek uživatele marek

no nevím - asi mám řešení - co takhle ho vzít někam k moři do tepla? třeba do turecka - a nejmíň na 14 dní?

Bezva nápad, jen jestli není 14 dní málo za všechno příkoří...

Přidat komentář

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer